Jak během jednoho roku přijít o naivitu II.

3. dubna 2015 v 22:39 | Giornale |  Výlevy
Snažila se ho vymazat ze svého života. Nešlo to, sice se neozýval, ale pořád an něj myslela... Potřebovala vědět, jestli je v pořádku, jak se má... Několikrát mu napsala, ale odpověď nepřišla... Začala se bát, jestli se něco nestalo, jestli si něco neudělal...


V srpnu se s kamarádkou opila, vymazala jeho číslo a chtěla začít znovu... Ale co čert nechtěl... sotva se trošku vzpamatovala, ozval se, strašně se omlouval, nechtěl ji otravovat, měl problémy... Nechtěl říct jaké, přitlačila ho ke zdi a on jí pověděl, že skončil v nemocnici. Zhroutil se, doteď vlastně neví, co mu bylo...
I přesto se začali znovu vídat, snažila se to brát s nadhledem, žádné sladké řečičky, žádné plánování, nechtěla plánovat, věděla, že se na něj nedokáže spolehnout... Zajít na pivo, skončit s ním v posteli, ráno jít do práce a dělat, že se nic nestalo...

Nějakou dobu to takhle poračovala, nebyla šťastná, ale tak nějak to stačilo. Pak si ji začal více připoutávat k sobě. Prozradil jí jedno ze svých tajemstvích... Nebyl na to hrdý a ona nevěděla, jak se k tomu postavit, tak udělala jediné, čeho byla schopná, objala ho a ujistila ho, že pro ni se nic nemění. Že s ním i přesto bude... Myslela si, že tím všechno končí, jeho řeči o tom, že život nemá cenu, že všechno skončilo...

Začali plánovat, mluvili o dětech, o tom, kde by chtěli bydlet. I přesto, že se jejich představy mírně lišily, byli schopni kompromisu... Pak začal blbnout...

"Až ke mně přijdeš, budeš mě poslouchat?" Byla zaskočená, stála skoro před jeho domem, nevěděla, co dopovědět...
"Můžu to zkusit, ale nic neslibuju."
"Špatná odpověď"
"Co chceš slyšet? Zkusím to"
Přišla k němu, všude tma, netušila, co se bude dít, co po ní bude chtít. Byla vyděšená jako králíček a nevěděla, jestli by přece jenom neměla odejít.... Riskla to, řekla si, že to zkusí.... Slíbila mu to a ona své sliby plní... Nemohla udělat to, co chtěl, nechtěla jít proti pocitu, že to není nic pro ni. Křičela na něj, chtěla odejít. Věděla, že vchodové dveře jsou zamčené, nechtěl jí dát klíče, neslyšel na to, když vysvětlovala, že mu je vrátí, jakmile odemkne, prý to není jeho problém, pokud chce odejít, tak může, on ji tu přece nedrží... Cítila se v pasti, na jednu stranu se ho nebála, na druhou... nechtěla být s ním v bytě sama v tomhle rozpoložení...
"Uvědom si, že já mám pohodlí, jsem v posteli, mám polštář a deku, kdežto ty sedíš na židli a za chvilku už nebudeš vědět, jak si sednout..."
Strach ji opouštěl a na jeho místo se pomalu vkrádal vztek. Zhasnul, ona nebyla líná a hned rozsvítila. Upírala na něj oči a nechápala, co se to s ním děje... Začala v klidu vysvětlovat, že chce ty klíče... Jemu to bylo úplně jedno...
"Já bych chtěl věcí..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama