Jako chytat do rukou písek nebo vodu

3. května 2013 v 22:42 | Giornale |  Výlevy
Bojím se všeho a všech. Připadá mi, že ztrácím lidi kolem sebe, aniž bych něco provedla. Nebo je to tím? Že stagnuju na místě a nikam se neposouvám? Nebo se snad mění oni a já jim už nerozumím? Myšlenky mi poletují hlavou sem a tam a já je nemůžu zachytit, jakmile se o to snažím, vyklouznou mi a už se nevrátí. Je to jako chytat do rukou písek nebo vodu, i když víte, že je nemůžete zachytit všechny.

Deprimuje mě to... Všechno jde od desíti k pěti. Nic se mi nevede. Když už to vypadá, že jde všechno tak, jak má, něco se pokazí. Ale takovým způsobem, že si říkám, jestli to má ještě cenu...

Hroutím se. Zatím jen vnitřně, ale cítím, že za nějakou dobu - může to být měsíc nebo i hodina - to bude na mně vidět. Zhroutím se úplně a bude vymalováno. Nemůžu spát, nebo naopak spím až moc, ponocuju, jsem vyčerpaná. Když jdu spát brzo, nespím, přemýšlím ned věcmi, které se nedají (respektive já je nemůžu) změnit. Nenávidím, když má můj život v rukou někdo jiný a já to nemůžu ovlivnit.


Nepotřebuju slyšet, že to bude dobrý, nebude, protože to by se muselo změnit něco ve mně, ale to teď jaksi nejde, protože já nevím, co chci, nevím, čím bych se stala spokojená - nebo to vím a nechci si to přiznat? Nevím, které rozhodnutí bude pro mě lepší a které horší. Nechápu, jak jsem se mohla dostat do tohohle bodu, i když... tak nějak vnitřně vím, že jsem sem směřovala od začátku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kattie1 kattie1 | E-mail | Web | 4. května 2013 v 1:13 | Reagovat

O tom je hold život. Je to risk. Někdy to vyjde, jindy ne. Lidi se mění. Někdo ti proklouzne skrz prsty, jiný, nový se ti tam třeba zachytí. Nebo třeba ne. Nejdůležitější je naučít se žít sama se sebou, protože to budeš muset vydržet celý život. Až když budeš sama vědět co chceš se ti bude lépe definovat koho chceš vedle sebe a kdo ti za to stojí. Pak, až člověk sám sobě definuje kdo je a co chce, bude méně pravděpodobné, že někomu nebo sobě ublíží...

2 Sentencia Sentencia | Web | 4. května 2013 v 11:23 | Reagovat

Pod tenhle článek bych se mohla podepsat. Opravdu mi mluvíš z duše. Kolikrát celé noci nespím a přemýšlím o věcech, které stejně nijak neovlivním, ale které mi i přes to poletují v hlavě :( je to hrozný pocit

3 the Wave the Wave | Web | 5. května 2013 v 20:12 | Reagovat

Kdo se takhle někdy necítí? Šťastlivci a optimisti to přechodí a je dobře. Ale co ostatní?

Mě často přepadá bezmoc - že mám svůj život tak zoufale prázdný. Kámošky mají alespoň mě - vždycky vyslechnu i poradím nebo svýho kluka. A já? Když se chci vylevit - zamluví to nebo mi poradí něco, co je pro mne nepřijatelný a tak neříkám nic...

4 giornale giornale | Web | 5. května 2013 v 21:28 | Reagovat

[3]: Taky to tak mám nebo spíš jsem měla. Mně se vypovídat můžou, ale na mě čas nemají. Naučila jsem se, že ten, kdo neposlouchá mě, mi nestojí za to, abych já poslouchala jeho. Ale já toho stejně moc nenamluvím, protože si všechno raději vyřeším sama...

5 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 5. května 2013 v 21:57 | Reagovat

Teď to chce přejít ze stagnace do fáze hledání. I to je cesta. Sice do neznáma, ale i ta je dosti dobrodružná. Hlavně se nevzdávat. Jak říkám: Živou mě nedostanou, natož mrtvou! :-D

6 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 5. května 2013 v 22:02 | Reagovat

[4]: Když nemáš s kým mluvit o svých věcech, je to smutné, je to hodně na nic, ale od čeho je samomluva aneb hovor s nejinteligentnější osobou? Každý by měl mít vrbu a každý by měl být vrbou, když není komunikace mezi lidmi, tak není nic. Dnešní svět je čím dál víc nekomunikativní, což je smutné, ale nevěš hlavu, na světě je dost lidí, kteří jsou vrbami rádi a kteří jsou ochotni Tě vyslechnout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama