Láska přes půl života aneb den desátý ze třiceti

5. září 2012 v 15:55 | Giornale |  30 otázek za 30 dní
Další den, další otázka, další odpověď. Říkala jsem si, jak to pojmout, vzít tu opravdu první dětskou lásku, nebo zavzpomínat na časy ne tak vzdálené? Nakonec jsem se rozhodla pro první možnost. Co říct víc? Snad jen rozkliknout článek a číst.

10. den: Popiš svou první lásku a první polibek

Říkejme mu Ondra. Tak tedy Ondra byl mojí láskou ve školce a pak i ve škole (někde jsem tady o tom dříve psala). O kousíček menší než já, krátké blonďaté vlasy, modré oči. Vypadal jako andílek (což si přiznejme, že tak pořád vypadá, akorát je o hodně vyšší než já, delší vlasy, ale pořád špinavě blond a prostě fešák). Byla to láska jako trám. Dokonce jsem ho (lehce) přinutila, aby se se mnou vyfotil - a to prosím několikrát za tu dobu, co se známe a to už je fakt dost let - osm gympl, pět základka, dva roky ve školce. Známe se prostě víc jak polovinu našeho života a pořád jsme v kontaktu.

Ve školce to bylo v pohodě, nikdo vztahy neřešil, prostě jsme se měli rádi a hotovo. Ve škole už to začínalo skřípat. Znáte to, děcka jsou nepřejícná, pořád do vás šťourají a smějí se vám. My to měli horší, protože on byl o hlavu menší než já, což bylo opravdu komické.
S přestupem na gympl se to zhoršilo. Tak nějak jsme sami sobě ztratili, jezdili jsme spolu autobusem, chodili spolu do školy, ale najednou bylo všechno nové a poznávali jsme jiné lidi. Nastal útlum a jjá byla relativně spokojená - měla jsem kamaráda, kterému jsem mohla říct cokoliv. Pak to začalo skřípat, já byla nevšímavá, on do mě zamilovaný. Všichni to věděli - kromě mě. Dělali si z něho srandu, prootže byl pořád menší než já.
A ve třeťáku jsem se já zamilovala do něj, jenže on měl přítelkyni, takže to zase nedopadlo dobře. Poslední rok jsme přežili opět jako kamarádi, kterými jsme doteď.

Mrzí mě, že se nevíc nestýkáme, jenže oba máme školu, brigády, partnery. A i přesto, že bydlíme ve stejném městě, nejsme schopni se domluvit, sejít se a pokecat.
Když se náhodou potkáme a pozoruje nás někdo, kdo nás nezná, myslí si, že spolu chodíme. Jenže my jsme pár nikdy nebyli. Tak mě napadá, že je to docela škoda, na druhou stranu, kdybych mu měla ublížit, tak si raději useknnu ruku.

První polibek nebyl s mou první láskou. Byl s klukem, který byl o tři roky starší, zkušenější, pro mě byl polobohem, ale tou pusou, tou povýšil na boha :D. Motýli v břiše, příjemný mrazení,... Chtěl víc, já ne, tak jsme to ukončili. Ale na tu pusu vzpomínám strašně ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 perlies perlies | Web | 5. září 2012 v 16:12 | Reagovat

Téda tak to je moc hezky napsaný..:) to musí bejt takový zvláštní bejt s někým ,ale přitom vědět že existuje někdo kdo k nnám má tak blízko.:).., je škoda že jste neskončili spolu,,ale třeba chozením by jste si i pokazili to přátelství..:),ale říká se že většina takovejhlech případů pak stejně skončí spolu..:)

2 Cornelia Cornelia | Web | 5. září 2012 v 17:18 | Reagovat

Jé. Byla jsem na tom podobně s dětskou láskou, jen ten "můj" nevypadal, jako andílek ale jako ďáblík a nyní jsme úhlavní nepřátelé. Ale napsala jsi to vážně krásně.

3 leilafrank leilafrank | Web | 5. září 2012 v 17:32 | Reagovat

To je krásný příběh. Takovýhle pouto mezi dvěma lidma se jen tak nenajde. Od školky až na střední jste byli do sebe zamilovaní, to je fakt krásný, jen škoda, že ne současně...
I když už nejste moc v kontaktu, tak o sobě ale pořád víte a to je důležitý. Nikdy nevíš, kdy vás můžou dát cesty zase dohromady.

4 Ophelia Ophelia | Web | 5. září 2012 v 18:53 | Reagovat

Jojo, mám  něco podobnýho, akorát už se bohužel nevídáme :((

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama