Jsem zlá? Občas ano,

10. června 2012 v 12:36 | Giornale |  Výlevy
když se mi něco nedaří, tak jsem i sprostá. Ale když mě naštve osoba, kterou znám přes deset let, tak umím pěkně bodnout do místečka, kde tu bude danou osobu pořádně bolet. Sice je mi to pak líto, ale když se vám zlost hromadí a hromadí, pak se prostě jednou neuhlídáte a řeknete něco, co vás mrzí.

Protože mě to vždycky mrzí. Další mojí chybou je, že se neumím omlouvat. Neomlouvám se, moje zásada je, že si vždycky stojím za tím co řeknu. Ať je to sebevětší kravina, držím se hesla "Hloupý názor je taky názor a pořád je lepší, než nemít názor žádný."

Nenávidím, když někdo, kdo vás potřebuje, dělá, že pro něho neexistujete, že se obejde bez vás, ale kdyby vás neměl, tak kdo by ho podržel? Kdo by ho vyslechl a poradil? Kdo jiný než vy posloucháte pořád dokola jeho problémy, které se nemění, i když vás něco trápí? Je tohle přítel? Začínám mít dojem, že ne. Nebo možná je, ale neumí to dát najevo? Nevím, teď přicházím na to, že tu danou osobu nemůžu vystát. Nemůžu ji ani cítit. Nechci s ní být ve stejné místnosti, ale někdy to jinak nejde. Navíc jsem slabá v tom, abych jí řekla běž pryč. Nesnáším ten pocit, kdy si kvůli ní připadám méněcenná, i když nemám proč, protože její život bych nechtěla. Nechtěla bych být v její kůži ani jeden den.
Takhle když si to po sobě čtu, tak přemýšlím, proč s ní vůbec kamarádím. Je o to o zvyku? Možná. Ale hlavně ve chvílích, kdy mi neleze krkem a já zapomenu na všechny její prohřešky a odsuzování ostatních, tak je v pohodě. Jenže jak dlouho to většinou trvá? Pár dnů? A to je strašně málo. Jenže máme společný přátele a bylo by to divný.
Takže jsem na ni občas zlá, jenže ona to nechápe, bere to jako ironii a srandu a neuvědomuje si, že já to myslím vážně. Nebaví mě to, vysává ze mě energii a to by přece kamarád dělat neměl.

Tak proč je pro mě tak těžké říct končím s tebou?

Čím více se blíží prázdniny, tím je mi hůře. Nevím čím to je, možná tím, že noví známí odjíždějí a já zůstávám tady? Nebo tím, že za rok touhle dobou skončí další etapa mého života a já budu muset začínat zase od znova?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barbora Čecháková Barbora Čecháková | E-mail | Web | 10. června 2012 v 13:00 | Reagovat

Ano, i já umím být zlá a potom mě to mrzí. Neomluvím se ale usmířím. Jen řeknu: Nebudeme to řešit, ale neomluvím se "nikdy" To by mě mohlo. I já umím být zlá a taky umím bodnout. Ale bodnutí je jen v pořádném vzteku.

2 Kriß Kriß | Web | 10. června 2012 v 13:11 | Reagovat

Já se omlouvám lidem, kteří jsou pro mě moc důležití na to, abych o ně přišla kvůli nějaké vlastní hrdosti. Myslím, že je potřeba, aby člověk dokázal přiznat vlastní chybu, sám sobě i ostatním. A držet se toho hesla, že HLOUPÝ NÁZOR JE TAKY NÁZOR A JE TO LEPŠÍ NEŽ NEMÍT ŽÁDNÝ... To asi ani nepotřebuje komentář.

Pokud jde o druhou část článku, tak do tohohle problému nevidím a těžko ti můžu nějak radit, to si asi musíš přebrat sama.

3 Er. Er. | 10. června 2012 v 13:20 | Reagovat

Taky se neumím omlouvat..ne z hrdosti ale z principu..oni se mi taky neomluví, když něco udělaj špatně..
Na druhou stranu s těma názorama..Raději mlčet, než něco říct a být za hlupáka..

4 Michelle Michelle | Web | 10. června 2012 v 13:23 | Reagovat

občas je vlastně dobré být zlý. bez toho si lidi brzo začnou myslet, že si můžou dovolit všechno a udělají si z tebe vlastně takovu onuci.
kamarádi, kteří pořád mluví o svých problémech a o těch tvých nikdy neposlouchají jsou k ničemu. nejsou to totiž kamarádi, ale sobci.

5 nigga nigga | E-mail | Web | 10. června 2012 v 14:16 | Reagovat

neuvěřitelně výstižný článek. Až mě překvapuje, jak jsme si podobné! totiž: taky neumím říct: bež a taky se neomlouvám, a s tím bodnutím to mám taky stejně. Big souhlas! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama