Peter Conradi: Hitlerův pianista aneb vzestup a pád Ernsta Hanfstaengla, Hitlerova důvěrníka a Rooseveltova spojence

17. června 2009 v 18:44 | giornale |  Knihy
Jsem tu opět a tentokrát přináším knížku, kterou jsem povinně měla přečíst. Povedlo, dostla jsem jedna mínus a to jen kvůli špatnému řádkovoání a krátkému závěru.
Snad někoho nadchnu a knížku si sám přečte.

1)Peter Conradi: Je spisovatelem a novinářem. Studoval na univerzitě v Oxfordu a na mnichovské univerzitě Ludwiga - Maxmiliana. Byl zahraničním korespondentem se sídlem v Moskvě, Curychu a Bruselu. V roce 1998 se stal zástupcem vedoucího zahraniční rubriky listu The Sunday Times v Londýně. Žije v Londýně s manželkou a třemi dětmi. Napsal: Rudý rozparovač: Jak uvažoval nejbrutálnější masový vrah Ruska, Šílený Vláďa: Vladimir Žirinovskij a nový ruský nacionalismus.

Kniha byla napsána roku 2004, přeložena Zlatou Kufnerovou roku 2006 a vydána nakladatelstvím Dita.

Hlavní postavy: Ernst Hanfstaengl ("Putzi"), Adolf Hitler, Göring, Goebles, Carter, Egon Hanfstaengl (syn Ernsta), F. D. Roosevelt

Ernst Franz Sedgwick Hanfstaengl se narodil 2. února 1887 v Mnichově, jeho otec byl bohatý německý obchodník s uměním a matka rodilá Američanka. Měl tři bratry Edgara, Egona a Erwina a jednu sestru Ernu. Když byl malý onemocněl záškrtem, odmítal jíst a rodiče si mysleli, že zemře. Naštěstí měli služebnou, která to s ním nevzdala a krmila ho a při tom mu říkala Putzi (z němčiny holenku). Od té doby slyšel jen na svou přezdívku Putzi, která mu zůstala až do konce života.

Hanfstaenglovy děti byly většinou vychovávány britskými chůvami, ale když na ně poslední chůva nestačila, otec domů přivedl vrchního šikovatele Franze Streita, aby chlapce vycvičil. Děti pochodovaly po trávníku sem a tam, dokonce i Erna. Už odmala jej přitahovala hudba, učil se hrát na housle, na klavír a také zpíval. Putzi si oblíbil klavír, pro který měl velký talent.

Studoval na jezuitském gymnáziu, kde ho učil Gebhard Himmler (jeho syn byl Heinrich, který se stal jedním z vedoucích nacistů). Putzi se moc neučil, dokonce párkrát propadl, bylo to zřejmě způsobeno tím, že věnoval více času hudbě než vzdělání. I přes tohle začal studovat na Harvardu. Ze studentských let byl znám pro své hudební nadání, kdy si sedl k piánu a začal hrát. V této době se také seznámil s Theodorem Rooseveltem mladším, se kterým si byli tak blízcí, že dokonce Putzi byl pozván na Vánoce do Bílého domu v roce 1908.

Po Harvardu se vrátil do Německa, kde si odsloužil rok dobrovolné vojenské služby. Poté studoval litografii ve Vídni a pak půl roku byl v rodinné firmě. Během roku 1911 odjel do New Yorku, kde se začal starat o Galerii Hanfstaengl, pobočku firmy. Ta vzkvétala, chodilo do ní mnoho známých osobností jako Charlie Chaplin, Henry Ford a další. Také dál udržoval kontakt s Rooseveltovými, setkal se i s budoucím prezidentem, Franklinem Rooseveltem. Při vypuknutí první světové byl Putzi stále v Americe a bylo mu jasné, že se přes Atlantik snadno nedostane. Nakonec byl nucen zůstat a sledovat válku z povzdálí.

Roku 1920 se poprvé oženil a to s Helene Niemeyerovou , která byla německo - amerického původu. V roce 1921 se páru narodil syn, kterého pojmenovali Egon. V polovině tohoto roku se s Helene domluvili, že odjedou zpět do Německa. Zabydleli se v Mnichově, kde také poprvé Putzi uslyšel řečnit Hitlera. Ze začátku nechápal, co na něm lidé vidí, vždyť je normální a obyčejný muž. A pak to přišlo, Hitler začal mluvit a Putzi se přistihl, jak hltá každé jeho slovo a na konci projevu si stoupá a tleská jako o život. V tuhle chvíli by mu odsouhlasil všechno. Až později, doma, si uvědomuje, že některé z Hitlerových myšlenek jsou absurdní a nedají se uskutečnit. Zanedlouho tajně vstoupil do Hitlerovy strany.

Od této chvíle se Putzi začal stýkat s Hitlerem i soukromně, kdy mluvili úplně o všem (u Hanfstaengla se vyskytoval denně). Putzi mu také doporučil luteránskou bibli, ze které poté Hitler čerpal při svých projevech. Putzi také zjistil, že Hitler neuznává spojené státy ani nic amerického, kromě Henryho Forda, antisemity, ve kterém viděl možný peněžní zdroj. Nebo Ku-klux-klan, se kterým se chtěl spojit.

Jednou, když Putzi navštívil Hitlera u něj doma, uviděl piano, na které začal zběsile hrát. Od této chvíli mu musel hrát před každým projevem, protože to Hitlera uklidňovalo. Dokonce vydal Hitlerův zpěvník s vlastními propagandistickými písněmi.

Při nepovedeném puči 1923 se Hitler schoval u Hanfstaenglových, když si pro něj přišla policie, chtěl se Hitler zastřelit, Helen mu to rozmluvila a on šel s četníky dobrovolně. V e vězení, kam ho umístili se zrodil pozdrav "Heil Hitler". Putzi však odmítal takto Hitlera zdravit a ani v pozdějších dobách k tomu nenutil své podřízené.

Putzi se začal věnovat akademickému světu a od Hitlera se trošku oprostil. To se změnilo, když Hitler zvítězil. Ten na něj nezapomněl a dal mu spravovat odbor pro zahraniční tisk. Putzi nenáviděl Goeblese a bylo to oboustranné. Často si z něj utahoval.

Roku 1934 jel do Ameriky na sraz harvardských absolventů.
Tato cesta nedopadla příliš dobře. Čekali na něj demonstranti proti nacismu, takže musel mít osobní ochranku, aby jej nikdo nenapadl. Tím, že byl v Americe se nestal obětí Noci dlouhých nožů. Ránou pro Putziho byla fotografie, kde si potřásal rukou s Židem, což se Hitlerovi nelíbilo a Putzimu také ne, protože byl antisemitou. V polovině tohoto roku se Putzimu začal Hitlerův režim hnusit. Na veřejnosti začal vykřikovat kritiku, jak na Hitlera, tak na jeho kolegy. Vztah k Hitlerovi se nadále zhoršoval. Od roku 1936 se Hitler už s Putzim osobně nestýkal. Na jaře se s ním rozvedla jeho manželka Helene.

V roce 1937 unikl Putzi pokusu o vraždu, kterou zosnovali Hitlerovi spolupracovníci. Poté utekl do neutrálního Švýcarska, kam za ním přijel syn Egon. Společně odjeli do Velké Británie, kde byl na začátku druhé světové války internován. V internačních táborech byli spolu nacisté, Židé a antifašisté. Putzi nepatřil ani do jedné skupiny, protože pro nacisty byl zrádce, pro antifašisty byl vysoce postavený nacista a pro Židy byl antisemita. V roce 1940 byl převezen do Kanady, kde byl znovu internován. V roce 1942 začal Putzi spolupracovat s Američany na popud Cartera a tím začal tajný projekt S.

Putzi bydlel nejdříve na vojenské základně, ale dělal problémy, takže museli vymyslet jinou alternativu. Nakonec jej umístili na venkov do domu, kde měl vše, co potřeboval. Jeho úkolem bylo překládání Hitlerových projevů z rádia a také hledání slabých stránek, jak nacismu, tak Hitlera samotného. Ne všechny zprávy se líbily, protože v nich zazníval silný antisemitismus a antikomunismus.

Egon se mezitím dostal do americké armády, ale nemohl na žádnou misi, protože jeho otec byl nacistou. Nakonec na přímluvu prezidenta Roosevelta byl odvelen.

Po skončení druhé světové války byl projekt S zastaven a Putzi vrácen do Velké Británie do internačního tábora. V roce 1946 byl deportován do Německa, kde postoupil denacifikační řízení a o dva roky později byl zproštěn viny za válečné zločiny.

V polovině srpna roku 1975 byl odvezen do mnichovské nemocnice, kde podstoupil operaci štítné žlázy. Po několika týdnech upadl do kómatu, z kterého se krátce před smrtí se probudil a žil ještě nějakou dobu. 6. listopadu 1975 zemřel. Putzimu bylo 88 let. V novinách měl jen krátký nekrolog, protože v té době už nikoho nezajímal.

Napsal si sám epitaf: "Je to hrozné, člověk si myslí že sedí na voze s kapelou, a ono se ukáže, že to je fekální vůz."

Knížka se mi líbila, sice ze začátku jsem se nemohla začíst, ale po nástupu Hitlera na místo říšského kancléře jsem se od čtení nemohla odtrhnout. Dozvěděla jsem se o Hitlerovi spoustu zajímavostí, například to, že nechal vyrábět své vlastní bonbóny, které na sobě měly hákový kříž. To co mě na Putzim zarazilo bylo, že kdyby se mu Hitler omluvil za pokus o vraždu, on by se do Německa vrátil a vůbec by mu nevadilo, co Hitler dělal. Zaujalo mě také to, že Putzi něco předpokládal a ono se to nakonec stalo, samozřejmě, že ne všechno, ale jisté procento ano.

Jak Putziho viděla reportérka Dorothy Thompsonová:
"Obrovský, nervózní a potrhlý klaun... Vyparáděný. Zábavný. Ten nejvýstřednější tiskový šéf, jakého si lze pro diktátora představit"

Putzi o pokusu o vraždu na svou osobu:

"Žert končívá humorně, nikoli potupně." uvažoval později. "Měli přistát, Bodenschatz měl přinést dort s hořícími svíčkami a říci, ,Hanfstaengle, vůdce vám srdečně blahopřeje a zve vás na večeři.'"


1) biografie převzata z: http://en.wikipedia.org/wiki/Peter_Conradi a z přebalu knihy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ivanka Ivanka | Web | 17. června 2009 v 20:50 | Reagovat

Hanfstaengloci mali tuším radi mená na e :-D ale k veci...tvoj obsah ma veľmi zaujal, rada by som si knižku prečítala, hlavne kvôli tým bonbónom :-D ale nie, už zase píšem od veci...v skratke povedané, myslím, že táto knižka by ma bavila

2 giornale giornale | Web | 18. června 2009 v 21:51 | Reagovat

[1]: Jo s těma jménama máš pravdu, ona jim to předpověděla nějaká jasnovidka, jednou se toho nedrželi a to dítě opravdu zemřelo. Ono tam o těch bonbonech zase moc není, tuším, že je to tam napsané jen jako poznámka, když si novinářka vzpomínala na jedno ze svých setkání s Ernstem ("Putzim"). :-)

3 Ronny Ronny | Web | 19. června 2009 v 18:03 | Reagovat

Tak o této knížce už jsem kdysi slyšela, a jakožto nadšenec do událostí o druhé světové, si ji nenechám ujít. Jak jsi mi tu podrobně popsala ten obsah, mám se na co těšit :)

4 M.I.M.A M.I.M.A | Web | 19. června 2009 v 19:25 | Reagovat

Tuhle knihu neznám a nejspíš jsem o ní ještě neslyšela. Ale že si se teda rozepsala ;)

5 giornale giornale | Web | 19. června 2009 v 19:28 | Reagovat

[4]: Je to esej na dějepis a mělo to být na dvě A4 + přílohy. Navíc ta knížka byla opravdu zajímavá, tolik nových informací o Hitlerovi jsem se dlouho nedozvěděla :-)

6 sattynka sattynka | Web | 20. června 2009 v 12:11 | Reagovat

wow, veľmi pekny blog :)

7 Lioness Lioness | Web | 21. června 2009 v 19:05 | Reagovat

Na nějakou knihu s Hitlerovou tematikou se chystám už dlouho, v této Hitler vystupuje, takže díky za typ. ;)

8 Swan Swan | Web | 22. června 2009 v 17:13 | Reagovat

Děkuji ti za komentář, takový druh komentářů vždy tak hezky zahřeje u srdíčka... Miluju básně, opravdu moc!!!
P.S. Naprosto dokonalý design...  :-)

9 Matúš Matúš | E-mail | Web | 24. října 2011 v 17:46 | Reagovat

Super, tenhle blog je celkem zajímavej. Jdu ještě něco počíst....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama